Jan M. Weber
Jan Mikoláš Weber (Johann Nikolaus Weber) se narodil 26. ledna 1734 v Lützelsteinu v dolním Alsasku jako syn lesníka (hajného). V devíti letech přišel do Pfalzburgu, aby se naučil francouzsky. Po konfirmaci navštěvoval latinskou školu v Rappoltsweieru a vyučil se u svého otce, později na dvoře ve Zweibrückenu, lesnickému řemeslu. Po tři roky doprovázel Německem mladého barona ze Steincallenfelsu. Osm let byl dvorním myslivcem ve Zweibrückenu, a roku 1757 byl dokonce poslán vévodou do Paříže, aby se zúčastnil královských honů. 12. ledna 1759 nastoupil službu v Rappoltsweileru a prošel všemi stupni služby od lovce po lesníka, lesního správce a lesmistra (3. října 1779).
Hrabě František Josef Thun se poznal s Weberem v Alsasku, ocenil jeho schopnosti a nabídl mu, aby se stal jeho vrchním lesmistrem v Čechách. To bylo v létě roku 1782. 1. srpna téhož roku byl již pro Webera vystaven „přijímací dekret“. V únoru roku 1784 cestoval Weber do Vídně a následně přišel do Čech. Ve Vídni se v roce 1784 zhostil dělení panství mezi tři hraběcí bratry k nejlepší spokojenosti zúčastněných. Dle rozhodnutí hraběte, Weber jen nově pronajal panské dvory a na panstvích Klášterec, Benešov a Pětipsy nahradil robotu peněžními dávkami. Speciální pozornost věnoval chovu ovcí, poprvé zasel červený jetel na panském dvoře v Černýši a údajně měl v naší vlasti podporovat pěstování brambor. Zakládal školky s ušlechtilými ovocnými stromy a byl zakladatelem regulované lesní kultury. V aktivní službě zůstal Weber pouze do roku 1788.
10. března 1788 sepsal ještě detailní zprávu hraběti o vykopávání pařezů a kořenů, dále o zužitkování dřeva. Přátelské vztahy k panství byly stroze ukončeny. Po smrti jeho druhé ženy (1792) zapsal do svého deníku: “Bohužel odcházím ze světa tak, jak jsem do něj vstoupil, a neodnáším si s sebou více než útěchu, že jsem byl čestným člověkem; to je vše, čeho jsem dokázal dosáhnout.“
Přesto před ním leželo ještě velké dílo. Roku 1793 se Weber rozhodl založit na své vlastní náklady porcelánku. Celou zimu 1793–1794 s různými úspěchy probíhaly snahy o výrobu porcelánu. Mezitím byly v grotě vrchnostenského zámeckého parku postaveny muflové pece, v soukromých domech bylo vytáčeno a formováno nádobí. Povedlo se vyrobit jen fialovorůžový šálek s nápisem „Vivat Böhmen“. Ve velkém speciálním díle Hanse Meyera „Böhmisches Porzellan und Steingut“ (Český porcelán a kamenina) se však píše: „Tento šálek není jen nejstarším výrobkem z Klášterce, nýbrž je zajímavý také tím, že slouží jako příklad toho, že se podařilo zachovat první pokusný výrobek porcelánky. Lze tak pozorovat, že výrobce vynaložil při práci velkou snahu a pečlivost.“
Když Weber objevil lepší surovinu, postavil na místě opuštěné loretánské kaple, pozdějším místě staré porcelánky, novou výpalnou pec. Tam došlo k prvnímu výpalu 18. dubna 1794. V „deníku o událostech mé doby“ informoval farář Franz Petran: „Dnes došlo k prvnímu výpalu porcelánu, jehož výrobcem je Weber. Formy se částečně taví a kazí. – Střepy přinášejí štěstí – je v tom tedy velká naděje.“ Posledními slovy Petran naznačil, že hmota je dostatečně pevná, tudíž při odborném zacházení existuje naděje na úspěch. Weber byl tudíž zakladatelem první porcelánky v Klášterci.
Zpočátku se hrabě Thun na podniku taktéž podílel. Když ale viděl, jaké těžkosti přináší vybudování porcelánky, stáhl se od celého projektu zpět a přenechal ho Weberovi na jeho vlastní náklady. Weber bojoval s velkými potížemi. Musel si nejprve sehnat zkušené výrobce. Teprve 18. dubna 1795 mohl Petran napsat do deníku: „Weber dnes vypálil porcelán, který by se mohl dobře dařit.“ Porcelán byl docela zdařilý, ale Weber se ocitl v dluzích. Rozhodl se tudíž, že podnik pronajme. Díky těžkým finančním ztrátám, byl Weber stále více roztrpčen. Vztahy s hrabětem Thunem se od té doby silně změnily. Obdržel dokonce ještě titul hospodářského rady a inspektora, ale již 18. prosince 1800 psal farář Petran ve svém deníku: „Hrabě napsal Weberovi své rozloučení s tím, že se má upustit od obchodů.“ Nyní byl Weber ještě více rozhořčen a odcestoval do své domoviny, aby se tam zotavil. Nalezl tam však věčný klid. 24. srpna 1801 zemřel Johann Nikolaus Weber v Reichenweiheru v Alsasku.
4. listopadu 1800 zapsal Petran následující poznámku: „Hrabě chtěl od Webera podnik odkoupit a kapitál doživotně úročit jeho dětem pěti procenty. To však zůstalo nenaplněno. Teprve 20. března 1820 byla porcelánka definitivně převzata do vrchnostenské správy, a teprve poté, dávno po Weberově smrti, byly uzavřeny smlouvy s panstvem, které samo vedlo podnik.