Z historie hraběcího a knížecího rodu

Původ a postavení rodu, rodové větve

Roku 1623 koupil panství Klášterec Kryštof Šimon (1582-1635) svobodný pán z Thunu. Rod je původem z jižního Tyrolska. V roce 1627 obdržel Kryštof Thun český inkolát, tzn. byl přijat mezi českou šlechtu. 1629 byli Thunové povýšeni císařem do stavu říšských hrabat a přijali titul z Hohensteina podle hrabství Hohenstein v Dolním Sasku. Zemřel bezdětný a klášterecké panství převzal jeho synovec Jan Zikmund (1594-1646).

Ze tří manželství měl dvanáct synů a sedm dcer. Pět synů se věnovalo duchovnímu stavu a čtyři z nich dosáhli vysokých církevních hodností. Pro Klášterec byl však nejpodstatnější dědic panství Michael Osvald Thun (1631-1694). Je právem považován za jednoho z pozoruhodných členů rodiny, který proslul jako přítel umění a podporovatel umělců své doby, hlavně stavitelů a sochařů.

V roce 1639 bylo město společně se zámkem vypáleno Švédy. Michael Osvald nechal zámek obnovit. 1666 začala stavební přeměna zámecké budovy na barokní zámek, kdy za autora projektu je literaturou považován architekt Carlo Lurago, stavbu prováděl stavitel Rossi de Lucca. Zároveň Michael přistoupil k významné proměně původně renesanční zahrady. V letech 1666-1670 v prostoru před zámkem a na západ od něj založil pravidelnou barokní zahradu s letohrádkem, salou terrenou, sochami Jana Brokoffa a různými vodními díly. Současně vyzval výše uvedené italské mistry, aby se ujali stavby nového farního kostela Nejsvětější Trojice. Kostel byl vysvěcen v roce 1670 pasovským biskupem Václavem Thunem, Michaelovým bratrem. Součástí kostela je rodová hrobka. Jako první v ní spočinul právě zakladatel kostela Michael Osvald v roce 1694. Jelikož neměl mužského dědice, převzal po něm panství jeho synovec Jan František Josef (1686-1720). Byl císařský komoří a místodržící v Čechách. Získal do svých rukou veškerý thunovský majetek v Čechách a Rakousku. Po jeho smrti se majetku ujal jeho syn Jan Josef František (1711-1788) pod poručenstvím své matky Marie Filipiny roz. z Harrachu.

Jan Josef František se více něž správou panství zabýval otázkami medicínskými a praktickým léčením (i poddaných). Rozdělil majetek opět na tři majoráty – Klášterecký, Děčínský, Choltický. Pod jeho správou zámek Klášterec pozvolna chátral. V roce 1784 postihl zámek druhý požár. Držitelem byl v té době již František Josef Jan (1734-1800). Byl zajímavý svými dosti smělými pokusy a plány, které vedly k reorganizaci hospodářství na statcích a k zakládání prvních manufakturních podniků. Byl přítelem a podporovatelem Jana Mikoláše Webera, zakladatele klášterecké porcelánky.

Jeden z nejvýznamnějších členů rodu byl jeho vnuk a majitel panství Josef Matyáš Thun (1794-1868). Matyáš byl inteligentní a vzdělaný muž, který se již v poměrně mladém věku stal významným představitelem své třídy v pražské společnosti doby předbřeznové. Sám se aktivně účastnil kulturního života spolupůsobením v mnohých učených, uměleckých nebo dobročinných společnostech. Zabýval se studiem češtiny a dějin české literatury, překládal do němčiny české národní písně a Královedvorský rukopis. Byl proto jmenován členem Královské české společnosti nauk. Vedle svých překladů vydal také německou brožuru „Slavismus v Čechách“. Přestože byla v podstatě pročeská, vyvolala na české straně polemiku. Josef Matyáš v ní prohlásil, že není ani Němec, ani Čech, ale „ein Böhme“. V rakouské monarchii viděl možnost pro svobodný rozvoj všech národů a pro Čechy jedinou možnost jejich existence. Před rokem 1848 byl jedním z vůdců stavovské opozice, v roce 1848 pak členem Národního výboru a odmítal českou účast na německém sněmu ve Frankfurtu. Radikalizace politické situace jej však přiměla, snad spolu s nemocí, aby se dalších politických akcí neúčastnil a složil svou funkci předsedy výboru pro svolání Slovanského sjezdu. Od té doby žil v Salzburku a do českých záležitostí nezasahoval. Kromě toho všeho patřil do druhé skupiny zakladatelů České spořitelny. Angažoval se při stavbě pražského řetězového mostu císaře Františka. Narodil se ve stejném roce, kdy byla založena porcelánka v Klášterci nad Ohří.

Snad právě proto byla jeho srdeční záležitostí a díky němu se stala výhradně majetkem rodu Thunů. Až v době správy panství Matyášem došlo k větším stavebním úpravám zámku. Matyášův syn, Josef Osvald I. (1817-1883), byl c. k. komoří, tajný rada a čestný rytíř maltézského řádu. V letech 1861-1876 byl starostou města Klášterce. Osvaldovým následníkem byl jeho syn Josef Oswald II. Thun – Hohenstein – Salm – Reifferscheid (1849-1913). Byl majorátním pánem, rytířem řádu Zlatého rouna, diplomatem a starostou Klášterce v letech 1876-1913. Jako syn Osvalda Thuna a Johany ze Salmu dosáhl sjednocení těchto rodů, čímž došlo ke spojení jmen, sjednocení rodových znaků, a především ke sjednocení majetku. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 část panství Klášterec byla zabrána v rámci první pozemkové reformy.

Posledním majitelem panství, který žil v Klášterci byl Josef Osvald III. Thun (1878-1942). Po smrti Osvalda III. přešel majetek do rukou jeho synovce, kterým byl Matyáš Osvald Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt (1914-1991). V roce 1945 byl majetek rodu Thunů zkonfiskován na základě tzv. Benešových dekretů a připadl státu.

Erb Thunů (1495)	Erb říšských svobodných pánů (1604)

Erb říšských hrabat (1629)